Jste zde: HlavníO tábořeZaložení tábora a jeho historie

Založení tábora a jeho historie

Vzpomínky na začátky tábora.

Tenkrát poprvé


Jeden ze zakladatelů tábora vzpomíná na jeho začátky.

Psal se květen 1976. „Co budeme dělat v létě, vole?“ zeptal jsem se bráchy. „Co takhle tábor?“ dostalo se mi odpovědi. Nejdřív jsme sehnali kamarády schopné všeho – Smutňáka, Můru, Reichmannovou. Pak děti, hlavně z Pyšel.Přidal se Franta Štulík s pyšelskými fotbalovými nadějemi. Hanka Žabová, studující medicíny, nás zaštítila zdravotnicky a bylo vše jasné. Půjčili jsme si stany – „áčka“ s podlážkami, z Děcáku a jak se dalo, hrnce z JZD. Od hodné tety jsme dostali starý sporák, z Argotu pár prken. Taky jsme asi sehnali nějaké povolení a thér papír.

A pak nadešel červenec a tábořiště pod Šteflovou skalou, panenské a daleko romantičtější než nyní, přijalo do svého lůna první táborníky. Majetek přivezl Roburem Bořík Beneš. Postavili jsme dvě skromné kadibudky a ještě skromnější kuchyni. Měčínští zemědělci nám zapůjčili dřevěnou voznici na užitkovou vodu. Tahaly ji ještě kobyly. Zásoby a pitnou vodu vozila služba na dvoukolové káře od našeho dobrodince, strejdy Tumpacha. Poté, co se dvakrát ulomilo držadlo káry a chtělo upadnout kolo, Franta Štulík nevydržel a poslal pro svou škodovku. Ta chudinka zkusila taky svoje, ale týden zásobování vydržela.

Krásné bylo ten rok koupání (už ve stávajícím koupališti). Tehdejší vedoucí krámu, Láďa Daněk, měl ve správě kiosek u bazénu. Měl otevřeno každé odpoledne, ale hlavně – zatímco všichni pili z kelímků, pro táborníky měl vždy připravené poctivé půllitry.

První tábor neobyčejně proslavili svěřenci Franty Štulíka, nebo? porazili všechna žákovská mužstva kopané ze širokého okolí.Taky se provedl pu?ák na Vydru. Určitě na něj nejvíc vzpomíná Martina.

Program tábora byl taky prostičký.Klasické táboření, či spíš pouhé, ale radostné přežívání. K CETEHům jsme tehdy měli ještě hodně daleko.

Vlastně jsme tenkrát měli strašné štěstí. Nikdo neonemocněl, nikomu se nic nestalo. Za celých čtrnáct dnů pršelo jen jednou – dvacet minut (samozřejmě byly děti zrovna na podvečerní bojovce a jedna parta se nám ztratila v lesích). Největší malér byla zcepenělá, vyschlá myš, dokonale vylisovaná pod stanem kluků Rezkových. Zkrátka, pro velký úspěch jsme se rozhodli tábor zopakovat, což jest činěno dodnes.

Táborová prvotina z roku 1976 se tak stala základním kamenem patnáctileté pyramidy práce, zodpovědnost a snad i kamarádství, potěšení a milých vzpomínek mnohých.

Vlastimil Pařízek

Takhle nějak to napsal Vlastík před pěti lety a já sním nemůžu než jen vřele souhlasit. Tábor žije dál, i když se mnohé změnilo. Tábořiště se rozrostlo, přibylo staveb, různých vymyšleností a komfortností. Vyměnili se lidi, děti, změnili se a přibyly některé zvyky, ale myšlenku kamarádství, spojenectví ve chvílích dobrých i horších, zábavy a srandy, tuhle myšlenku se snažíme dodržovat dodnes. Doufám, že nemluvím jen za sebe, i když jsem v době konání tábora  byla ve věku prvních táborníků a o jeho existenci jsem neměla ani nejmenší tušení. Ale protože i mně tábor přirostl k srdci a slovo červenec ve mně podvědomě vyvolává představu tábora, snad můžu vyslovit velikánský dík všem těm, které vzpomíná Vlasta ve svém povídání, za to, že tu tábor je a  že nám všem přináší mnohé radosti.

Zuzka (napsáno roku 1995)

 

Aktualizováno 18. 9. 2012 7:29

Go to top